Vyhledat
  • tojidlo

Jak mít doma brambůrky a nesníst je na posezení

Aktualizováno: 26. 1.

Konečně už můžu mít doma brambůrky, čokoládu a nechává mě to úplně klidnou…


Už si nemusím říkat:


Nemůžu to mít doma, protože bych to všechno sežrala.

Musím zbytek vyhodit, jinak to všechno vdechnu.

Když jde o XYZ nemám sebekontrolu.

Pokud jde o jídlo, jsem člověk typu všechno nebo nic.

Stačí jedna hrst a já už nevím, kdy přestat.

Jsem abstinent, nemůžu mít XYZ ve své blízkosti.

gif

A nejedné z těchto vět jsem skutečně věřila. Věřila jsem, že prostě takhle to já mám a jsem odsouzena k tomu žít život s nedůvěrou v určité jídlo.

Jakékoli lahodné zpracované potraviny, zmrzliny, sušenky, arašídové máslo, cereální sladké lupínky, tohle není ještě celý seznam potravin, jsem se obávala. Arašídové máslo bylo moje největší zlo, přestat u jedné lžičky, byl nadlidský výkon.


Věřila jsem, že já prostě mám takové naprogramování, které mi neumožňuje jíst tato jídla s mírou.


Dokonce jsem nechápala, když jsem viděla kamarádku, která nepotřebuje tyto jídla dokončit. S otazníky v očích, jsem to vždycky sledovala.


"Jak to může takhle nechat? A ani na to už nemyslet?!? “



gif

Naštěstí, když jsem se začala zajímat víc o psychologii jedení, všímavost, intuitivní stravování, napadlo mě….

"Možná ty věty, které si stále říkám ohledně zmrzliny jsou jen moje zažité příběhy a vlastně mi vyhovuje to tak říkat. Možná mi umožňují zůstat zaseknutý v tom stejném bodě, ať chci nebo ne. Možná, nejsou pravda? “


Zkusila jsem zpochybnit ty moje zažité předpoklady a to mě pomohlo nastartovat směrem k svobodě volby.


Se svobodou však přichází odpovědnost. Jsme nuceni převzít odpovědnost za své postoje a činy. A ne jen hrát, že jsme obětí té zlé zmrzliny a proto ji raději nemáme doma.

Jak jsem od…


nedůvěry a vyhýbání se arašídovému máslu.


Došla k …

uvítání všech jídel do mé domácnosti i na stůl s vědomím, že si můžu dát jedno sousto, tři sousta, celé, nebo i žádné? Nebo dokonce zapomenout, že ty brambůrky ve skřínce vůbec mám?



Kromě přenastavení si v hlavě, že žádná potravina není vzácná, co se učíme v kurzu #jimnormalne , mi pomohl tento rozptylovací experiment:


1. Vybrala přiměřené množství daného jídla, na které jsem měla chuť. Bylo to tolik k mému uspokojení, ale ne tolik, aby mě to nepříjemně zaplnilo.

2. Určila jsem si rozptýlení. Nemusí to být nic závratného. Stačí jednoduché věci, vyndat prádlo, zavolat někomu, jít ven, zkontrolovat emaily.

3. Vychutnala jsem si, co jsem si připravila. Dávala jsem si pozor, abych tomu jídlu věnovala pozornost a abych si ho skutečně užila.

4. Rozptýlila jsem se. Když jsem dojedla, vrhla jsem se na činnost, kterou jsem si zvolila ještě před tím, než jsem začala jíst. Je důležité tu činnost mít zvolenou už před jídlem. V opačném případě může náš mozek ovládat dopamin, který křičí “ještěěěěě ještě víc prosííím” V tomto kroku je také důležité vyhnout se používání omezujících vět typu „toto je vše, co si můžu dát“ nebo „Nemůžu si dát víc“. Neříkáš ne, říkáš jen teď ne. To pomáhá naučit mozek, že je v pořádku odložit uspokojení.

5 Po dokončení úkolu z kroku jsem přehodnotila, zda chci ještě a v případě potřeby jsem tyto kroky opakovala. Nejde o to, připravit se o to, co chceme, ale spíše se rozptýlit, abychom mohli jídlo odložit. Tato metoda se používá k nácviku opožděného uspokojení.

Používá se k tomu, abychom zabránili přejídání jídlem, které nás k tomu vždycky nutilo.


Vyhýbání se určitým jídlům se může v krátkodobém horizontu zdát jako nejlepší přístup, ale když jsme těmto potravinám nakonec vystaveni, zaplaví nás bezmoc a prostě jíme a jíme.


Tento experiment se může hodit…


Když si chceme dát jídlo, které nám opravdu chutná, ale máme strach z přejídání se.

Když zjistíme, že se chceme bezmyšlenkovitě občerstvit

Když jsme na večírku nebo společenské akci a nechceme ztratit kontrolu nad jídlem

Když chceme pomalu znovu zavést jídla, která se bojíte jíst

Když se snažíme snížit závažnost záchvatovité epizody.


Chápu, že možná někomu nedává smysl, proč máme jíst brambůrky, když přece chceme být všichni zdraví a jíst zdravě. Je ale rozdíl chtít jíst skutečně zdravě a vnímat tlak, že musíme jíst zdravě. A právě pokud přestaneme některé jídlo vnímat za vzácné a přestane nás některé jídlo ovládat, teprve v tu chvíli, vědomě a rádi, začneme chtít jíst zdravě.


Přidej se k nám do online kurzu #jimnormalne , kde tě já i další účastníci se stejným cílem, rádi podpoříme v tom, osvobodit se od dietní mentality, skoncovat jednou pro vždy s dietami, naučit se zvládat přejídání a najít mír s jídlem.


PS: pro autentičnost tohoto článku, jsem si nasypala misku chipsů :)









3 565 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše